Václav Choděra

Václav Choděra

Výrobní ředitel

 

Jakou neobvyklou aktivitou se ve volném čase baví náš kolega Václav Choděra? Jak se dostal do AM a co obnáší jeho pozice? Pokud jste zvědaví, stejně jako jsme na začátku rozhovoru byli my, můžete se s chutí pustit do následujícího článku.

Kde jste pracoval před tím, než jste se dostal do Albatros Media?

Já jsem původně vyučený tiskař. Nejdříve jsem tisknul na knihtisku z olověných písmenek tak, jak si to odjakživa lidi představovali na starém rychlolisu.

Následně mě oslovil jeden vzdálený příbuzný, který s partou dalších filozofů založil tiskárnu Oikúmené. Potřebovali někoho, kdo by u nich vedl výrobu. Tam jsem získal první jednoduché zkušenosti s vedením menšího polygrafického provozu. Kromě těchto zkušeností jsem si docela solidně doplnil vzdělání ve filozofickém směru. Když už jsem tiskl Platóna, Heideggra či Junga, tak jsem jejich knihy rovnou četl.

Za dva roky práce v téhle tiskárně jsem zjistil, že filozofové jsou schopni vysvětlit rozprostírání do absolutna, nesmrtelnost chrousta a „všehomíro“, ale nejsou schopni pochopit, že když 2x za sebou nezaplatíte za papír, že už vám potřetí žádný nedodají. Že když je prasklá střecha, tak na papír poteče a nepůjde na něj tisknout. To jsou pro filozofy příliš přízemní starosti. (smích) Nakonec jsem ztratil nervy.

„Filozofie je príma věc, ale praxe v tiskárně je věc druhá.“

Náhodou jsem se dozvěděl, že v tiskárně BKK hledají tiskaře na dvoubarevný tisk. Tak jsem to šel zkusit. To jsem ještě tenkrát chodil v křiváku a v gladiátorech, k tomu jsem si vzal červenou kravatu. Tímto svým kostýmkem jsem je velmi pobavil. Řekli, že tiskaře už sehnali, ale že nemají nikoho, kdo by jim počítal kalkulace a jestli trochu rozumím polygrafické výrobě. Slovo dalo slovo a vydržel jsem tam 4 roky.

Nejdřív jsem počítal kalkulace a pak jsem začal psát technologické postupy. V tiskárně se tomu říkává psát pytel. Odběratel si určí podobu zakázky a vy ji rozeberete do konkrétních čísel, rozměrů a přesných specifikací.

To byla docela náročná práce, protože zde nesmíte udělat nejmenší chybičku. Jedna desetinná čárka ve výpočtech rovná se třeba 100 000 v celkové částce.

Přes různé reklamní agentury typu SGA, Insert Service, Thamesdown či Linea Recta jsem se dostal do Altavie, francouzské agentury s více než 35letou tradicí. Má 15 poboček po Evropě, 3 v Číně, před 3 lety otevřeli pobočky v Japonsku, Jižní Koreji, nedávno v Maroku.

Pracovali jsme pro nadnárodní klienty jako je Danone, Shell, Nutricia, Marionnaud. Tvořili jsme všechny POS, in store design atd. Tam jsem dělal 11 let. Posledních pár let jsem si kladl otázku, jestli tu řemeslnou službu, která mě baví, vykonávám pro toho, pro koho opravdu chci.

Pak přišla nabídka od headhuntera, jestli si nechci promluvit o nové příležitosti. A bavili jsme se o Albatros Media. Po rozmluvách s dnes již současnými kolegy jsme si plácli. Rovněž se tu zabývám polygrafií, ale ve službách hodnotného produktu. Knížky prostě mají duši.

„Ať si říká kdo chce, co chce, ať je v té knížce napsané cokoliv, tak knížka je ušlechtilejší produkt.“

Nevím, jak bych to řekl úplně přesně, ale je to něco jako genius loci kostela nebo přírodní scenérie. Úplně nedokážete pojmenovat, co je na tom konkrétně ušlechtilejšího, ale cosi tam je. A zvlášť u Albatros Media. Když se podívám u sebe na chalupě do své dětské knihovničky, tak tam vidím mraky knížek od Albatrosu. Teď děláme jejich reedici. Mě to hrozně těší, když si vzpomenu, že jsem ty knížky četl, když mi bylo 8, 10 či 12 let.

To je na tom krásné. Výsledkem našeho díla je něco hodnotného, co rádi vezmete do ruky a listujete tím. Za druhé přináší knihy spoustě lidem radost, užitek, dětem dětský smích nebo vzdělání. Konečně dávám své znalosti do něčeho, co má jiný smysl než ten hmotný.

Co konkrétně máte na starosti v Albatros Media?

Jde o práci, která obnáší mnohem více než polygrafii. I když polygrafické znalosti k tomu samozřejmě potřebujete, abyste dokázal posoudit, o čem že to s vámi kolegové hovoří a proč. Je to ale také práce mnohem víc organizační a personální. Oproti předchozím zaměstnáním se změnilo zejména to, že dříve jsem ručil především za své kampaně a za sebe. Technologicky jsem vedl tým kolegů, kteří byli mladší nebo ne tak technologicky zdatní na to, aby posoudili, jak se vyrábí to či ono správně. Tady to všichni vědí.

„Odborně jsou tu kolegové na velmi vysoké úrovni.“

Grafickou práci nechávám na výtvarných redaktorech, polygrafickou na technických redaktorech a na výrobním oddělení. Nemluvím do toho tak, jako v dřívějších firmách, že např. tento papír je lepší než tamten, protože je levnější, sem by se hodilo to či ono. To dělají jiní lidé.

Mou starostí je, abych ta oddělení, za která ručím a která vedu, udržel v dobrém chodu. A pokud možno ten chod ještě zlepšil, protože některá kolečka vržou a drhnou. Jsou zkrátka zrezlá tím, že tam jsou dlouho a hýbají se pořád ve stejných otáčkách. Já se lidi snažím (pokud možno pozitivně) přinutit k tomu, aby některé věci dělali trochu jinak, než jsou zvyklí posledních 20 let.

Z lidské logiky plyne, že málokdo spravuje to, co není rozbité. Ale ono to opravdu jde vylepšit. A tady je toho na vylepšení docela dost. Vše prochází určitým vývojem. Za 30 let se spousta věcí změnila. Ať už jde o software, o postupy, o technologie. Kdyby každý přemýšlel pořád jako před 30 lety, tak žijeme v jeskyních a bojíme se hromu, protože předtím to taky stačilo. Doba se vyvíjí, co stačilo dříve, dnes už nestačí.

Další věcí je, že jsme se ve výrobě soustředili především na české a slovenské dodavatele. Chápu, jsou to naši lidé a je vhodné tu práci dávat jim a peníze utrácet v naší zemi. To vše je chvályhodné. Ale jak se říká, o peníze jde až na prvním místě. Ono na Ukrajině a v Polsku jsou taky dobré tiskárny se stejným technologickým vybavením, jako máme my. To je celosvětový standard.

Momentálně řešíme, že bychom je zařadili do pravidelných výběrových řízení. Tím ovšem vznikl další problém, protože náš poptávkový systém je stavěný jen na češtinu. Takže mi nezbylo nic jiného, než přeložit každé slovíčko a každý obrat do angličtiny. Teď kolegové z IT překlápí systém do angličtiny, ladíme mouchy.

Cílem je, aby se poptávka z češtiny jedním kliknutím přeložila do angličtiny. Tak budeme moct obeslat Poláky, Ukrajince, Maďary, kteří mají velice dobrou polygrafii za levnější ceny, popř. některá místa v Rumunsku. I tam jsou některé tiskárny stejně moderní jako tady.

„Tím si rozšíříme portfolio našich dodavatelů.“

Někteří z nich nabyli dojmu, že mají neotřesitelnou pozici. Teď mohou zjistit, že ta jejich pozice tak neotřesitelná není. A i nadále budou klást na své služby důraz, budou dodávat pružný servis s krátkými dodacími lhůtami a za co nejnižší možné ceny na trhu.

To je další moje mise, další proces, který se tu rodí a který se tu začíná odehrávat. Myslím, že to mám z 80 % hotové. Poptávky na speciální tituly, které jsou výrazně dražší (nad 300-400 tisíc), si přeložím ručně sám a mohu je jednotlivě poptávat v zahraničí. Již jsme takto realizovali dotisk Harryho Pottera v Polsku za mnohem lepší cenu, než za jakou by ji byl kdokoliv schopen udělat v ČR nebo na Slovensku.

Chápu, že se mnou přišlo docela dost změn. A ne všem se musí líbit. Pozice výrobního ředitele tady předtím nebyla. Najednou přijde nějaký týpek z reklamky a začne dělat věci jinak. Kdybych tu 20 let úspěšně pracoval, tak se mi to zřejmě taky nebude líbit. Ale změny jsou nutné, protože jak jsem říkal, když budete něco dělat jako před 50 lety, protože to před 50 lety fungovalo, je to cesta ke stagnaci, k zániku a zpátky do středověku. Je potřeba jít s dobou.

Co se vám kromě knížek líbí na AM?

Na AM je zajímavá obecná intelektuální úroveň lidí. Můžu tady konzultovat starořečtinu nebo latinskou gramatiku s každým, kdo jde zrovna proti mně po chodbě. To třeba v jiných firmách úplně nejde. Nebo různé gramatické záludnosti. Jsou zde lidé, kteří jsou v gramatice velice zběhlí a já jsem takový Grammar Nazi. Nemám rád, když někdo dělá hrubky. I sebehezčí holka, když mi napíše „mylý Václave“, tak v mých očích úplně upadne.

Na AM mám rád všeobecnou vzdělanost a kulturnost lidí a prostředí, ve kterém se pohybuji. Také jsem hrdý, že mohu být součástí nejsilnějšího nakladatelského domu v ČR a SR. Potom musím samo sebou zmínit i ty knížky. Když přijdou finální výtisky, tak se v nich hrabu a minimálně polovinu si chci vzít domů. Pak to zredukuji na polovinu té poloviny, tu polovinu na třetinu, a to si odnesu domů. Žena už mi nadává, že to není kam dávat. (smích)

Václav Choděra
Po pravdě, kdybych si chtěl přečíst jen ty knížky, které si opravdu přečíst musím, tak do smrti nedělám nic jiného, než sedím u otevřené knížky a čtu a čtu a čtu.

Z AM také vyzařuje určitý „knižní klid“. Je tu skvělé prostředí, hezká atmosféra, takový neměnný knižní řád. V jiných firmách pořád někdo dynamicky pobíhá po chodbách. Tady je to někdy mrtvé možná až příliš. Obzvlášť poslední dobou, ale to je tím, že většina lidí pracuje z domova.

Máte nějaké neobvyklé koníčky?

Samozřejmě mám koníčky, jako každý člověk. Pravda, když jsem se oženil a povil jsem dětičky, tak ty koníčky vzaly trošičku za své. Ale pořád hrozně rád jezdím na výlety na zajímavá místa, která mají speciální atmosféru. Ve velké oblibě mám hrady, zříceniny a místa, kde se událo něco zajímavého. Obzvláště rád prozkoumávám historická podzemí.

Baví mě lézt pod zem, kde jsou nějaké tajné chodby, kasematy, katakomby nebo jakýkoliv podzemní labyrint. U nás tady takových staveb ohromných rozměrů zbylo hodně po Němcích z 2. sv. války.

Třeba za Litoměřicemi je komplex, který se jmenuje Richard. Je to podzemní továrna zaražená pod kopec, a ta má 30 km sálů a chodeb. Bylo tam podlahové vytápění, železnice i automatická pásová výroba. Když víte kudy, dá se tam vlézt, ale je to opravdu životu nebezpečné, protože se tam řítí stropy, proto důrazně varuji před vstupem. Ale přesně takové věci mě hrozně baví prozkoumávat.

Potom mě uklidňuje a baví terčová střelba ze zbraní přesných a malých ráží, jako jsou vzduchovky či flobertky. Podotýkám, v životě jsem nestřelil do ptáka ani do jiného zvířete, to se mi naopak prudce hnusí. Zvířata mám rád, takže střílím jen do terčů, plechovek, krabic nebo lahví od piva.

Václav na střelnici
Kde jste byl naposledy v nějakém podzemí?

Jelikož už mám ty děti, tak jsem v podzemí na vlastní pěst už dlouho nebyl. Naposled to bylo v Rabštejně u České Lípy, kde je podzemní továrna Werk H. Továrnu zabavila armáda a udělala tam ohromné nádrže na mazut, na naftu a na letecký petrolej pro případ 3. sv. války. Měla tam být stanice, odkud by se pro případ války s imperialistickým světem rozvážely pohonné hmoty. Komplex je příhodně situován u německých hranic.

Pak jsem byl nedávno ještě ve Slavonicích, kde je krásné historické goticko-renesanční podzemí. Vzniklo původně jako odtoková štola pro podzemní vodu, která podmáčela základy domů, které se začaly hroutit. Udělaly se svody z těch domů, které vedou do centrální štoly. Jak se postupně budovalo podzemí, pod všemi domy vznikaly plochy, kde se dobře skladovaly potraviny. Výsledkem je obrovská spleť chodbiček.

Když jsem přijel na místo a zjistil jsem, že extrémní prohlídka je naplánovaná na zítřek a běžná prohlídka bude až za hodinu, tak jsem zeptal, jestli opravdu musím čekat do zítra. Oni viděli, že mám okopané boty, omlácenou baterku a oškrábanou helmu na hlavě. Bylo jim jasné, že už jsem někde někdy lezl. (smích)

Řekli mi, tak si to prolezte sám. Když se budete držet páteřní chodby, kde je ke zdi přitlučený kabel s elektrikou, tak nemůžete zabloudit. Jen proboha nelezte do žádných rozboček a tam, kde šumí voda.

Samozřejmě, že jsem tam vlezl. (smích) Dostal jsem se pod nějakou hospodu, kde byly bedny s vínem. Odtamtud jsem zase vylezl. Slyšel jsem v kostele hrát varhany, což bylo velmi netradiční. A když se člověk protáhne pod kostelem, tak se dostane do takové apsidy a slyší, jak někomu doma hraje televize. To je také velmi zvláštní pocit.

Václav na střelnici
Ale jsou tam úzké díry, kde musíte lézt stylem nejdřív ruka, potom hlava, potom protáhnout ramena a pak se tam celý nasoukat. Nebo je tam chodba, která je až po klenbu zanesená pískem, takže v ní můžete jen píďalkovat a nosem si koulet baterku před sebou. S každým vydechnutím vdechnete do toho písku, který udělá obláček. Slyšíte pouze, jak vám drhnou kalhoty o strop a jak vám příšerně bouchá srdce.

Občas se takto na několik desítek sekund zastavím a vychutnávám si tento pocit. Je tam totální ticho, když zhasnu baterku, tak i totální tma. Není vidět na prst, neprolétne tam jediný foton. Jde o takový svět ve světě.

Tuhle prohlídku ve Slavonicích mohu doporučit. Když vás tam pustí na vlastní pěst, tak to zkuste, pokud se sami nebojíte. Pozor si ovšem dávejte na jímky na kaly. Pokud do toho šlápnete, je to na zlomení kotníku.

Jestli chcete prolézt něco na vlastní pěst, mohu také doporučit pevnost Terezín, která leží kousíček za Prahou. Ve všech jejích zdech a valech jsou kasematy se střílnami. Je tam na 50 km chodeb, z kterých po povodních zbylo asi 20 km.

Václav a volný čas
Jsou tam minérské chodbičky, které vybíhají před Terezín do předpolí. Tam v době bitev seděl naslouchač a hlásil, že jede vozatajstvo, čítá 25 děl, tím a tím směrem, tou a tou rychlostí. Dal pokyn sapérovi, který v jiné chodbičce přichystal sudy se střelným prachem, a ještě, než došlo k napadení vlastního města, je vyhodil do vzduchu.

Některé chodbičky jsou hodně malé, musíte chodit skoro v podřepu. Schválně do těchto stanovišť vybírali vojáky do 160 cm výšky, aby se v těch chodbičkách dobře pohybovali. Když tam vniknul hulán s velkou čepicí na hlavě a dlouhatánskou puškou, která nahání hrůzu, tak se tam ani pořádně neotočil. Kdežto obránci tam běhali jako myšičky.

To je jedno z posledních míst, které jsem navštívil „na divoko“, s helmou, čelovkou, baterkou v ruce a plánkem, do kterého jsem si čmáral. A pokud se vám tento styl nezamlouvá, můžete to zkusit s průvodcem. Nemusíte se bát a máte jistotu, že vylezete živí.

Prozradíte na sebe ještě něco, co by do vás ostatní neřekli?

Na mně toho doopravdy není moc zajímavého. Lezení do podzemí je asi tak jediné, co lidi obvykle nedělají.

Pak ta střelba, ale zastřílet si chodí občas každý. Na výlety jezdí taky občas každý. Od té doby, co mám rodinu, tak se nacházím hodně v těch dětech.

Za normálního režimu jdu ráno do práce, pak se vrátím, hraju si s dětmi a pak jdu spát. Je to smutné, ale do tohoto se (ve zkratce) smrsknul celý můj život. Občas jedu s dětmi na chalupu. Popravdě, začalo mi to takhle vyhovovat. Možná to dělá můj věk. (smích) Jinak mám hrozně rád muziku, jsem družný, mám rád, když to někde žije a mám rád veselé lidi a holky, co se uměj smát. (smích)