Tomáš Jodas
Manažer zahraničního obchodu
Tomáš Jodas každoročně vyráží s týmem zahraničního obchodu před důležitými evropskými veletrhy na tzv. spanilé jízdy. V rozhovoru nám osvětluje, co vše je potřeba předem připravit, která oddělení jim v tom pomáhají a jak tyto spanilé jízdy probíhají. A samozřejmě přidává vtipné historky z cest, které nosí po kapsách.
Před veletrhy jezdíte v rámci zahraničního obchodu na spanilé jízdy. Proč jste se k tomu odhodlali a jaký to má význam?
Když prezentujete novinky velkým nakladatelům na veletrzích, tak jim rozhodování trvá dlouho, protože jsou prostě velcí. Musí je předložit nakladatelské radě, následně to prochází schvalovacím řízením atd. Často se nám tudíž stávalo, že malý nakladatel koupil titul dřív než velký. A když se později ozval velký nakladatel, měl zájem o daleko větší množství, takže nám unikala příležitost.
Rozhodli jsme se tedy, že ty velké nakladatele měsíc před zahájením veletrhů ve Frankfurtu nebo v Boloni osobně navštívíme a prezentujeme jim naše knihy. To sice zní jednoduše, ale problém je v tom, že tituly za tím nakladatelem musíme fyzicky přepravit. Jen letos to bylo 42 novinek.
Jak jistě víte, limit kufru v letadle je kolem 20 kg. Většinou to děláme tak, že do batohu na záda si dáme co nejvíc titulů a zbytek narveme do kufrů. Oblečení si bereme jen minimum. Hledáme taková ubytování, která mají pračku a žehličku. Kdybychom brali oblečení na 14 dní, tak se nám tam žádné knížky nevejdou.
Spanilé jízdy děláme už poněkolikáté. Každý nakladatel si v té dané zemi myslí, že je významný, ale když je navštívíte, tak zjistíte, že sedíte ve sklepní místnosti se 2 redaktory. Sice se považují za důležité, ale ve skutečnosti zas tak velcí nejsou. Díky prvním spanilým jízdám se nám to podařilo vyselektovat a dnes skutečně navštěvujeme pouze ty největší nakladatele v daných zemích.
Ideální by bylo objet celý svět, ale to by se nám nevyplatilo finančně, takže se držíme jen Evropy. Zvažovali jsme i jízdy autem, ale to by bylo hodně časově náročné. A také dostat se někdy v Madridu do sídla nakladatele v centru se autem ani nevyplatí. Používáme tedy leteckou dopravu a poté využíváme např. služeb Uberu, který se v tomto ukázal jako nejflexibilnější. Člověk má jistotu, že je i v zájmu řidiče, aby nás co nejdříve dostal na dané místo. Narozdíl od taxikářů je cena dohodnutá předem. Taxikáři vám napřed udělají obhlídku města, než se dostanete na místo určení. (smích)
Kromě Uberu nám hodně pomáhá i booking.com. V lockdownu jsme zjistili, že klasické hotely už se pro nás nehodí. Snídaně nám tam už nedávali, navíc i čekání na recepci se prodlužovalo. Teď často dostaneme jen kód k zámku, přijdeme k ubytování, otevřeme si a není problém si na ráno nakoupit nějaká vajíčka na snídani. Nakonec je to i daleko lepší a pestřejší než být 14 dní na hotelech, kde jsou všude stejné snídaně.
Velkým nakladatelům prezentujeme naše knižní novinky. Máme na to více času než na veletrzích, tam je jen půlhodinka, zatímco tady se s námi v klidu baví přes hodinu.
„Pro nás je strašně důležité, že dostaneme zpětnou vazbu. To je věc, na kterou na veletrzích není čas.“
Při osobní schůzce ten zahraniční redaktor má čas se na tituly podívat a říct nám svůj názor, který mi pak tlumočíme našim redaktorům. A ti si toho hrozně cení. Ve všech ohledech je to lepší. Až na to tahání těch kufrů. (smích)
Je to sice fyzicky náročné, ale vyplatí se nám to. Není to žádná inovace z naší strany. Dle zahraničních nakladatelů to konkurence dělá taky. Redaktoři nám dokonce často říkají, že už ani nejezdí do Frankfurtu, do Boloni, to důležité za nimi přijde nebo si to najdou na internetu a považují svoji účast na veletrzích za zbytečnou. To je další důvod, není to něco, co by bylo navíc, je to nutná podmínka, abychom u těch velkých nakladatelů mohli fungovat.
Za ten den stihneme pouze dvě návštěvy, dopoledne a odpoledne. Občas se vyskytne problém s přemisťováním, často máme velké časové prostoje a člověk nemůže pořád jen jíst a pít. (smích)
Když je teplo, tak je to docela fajn, ale když je zima a máme např. 3 hodiny do další schůzky, tak co s tím časem? Často je to docela nuda.
Kolegové mají o těch cestách takovou romantickou představu: Jé, vy jedete do Francie, tam se určitě podíváte na Eiffelovku. Eiffelovku s dvěma napěchovanými kufry určitě nevyšlapu. A hlavně se k ní ani nepřiblížím. Často schůzky probíhají na periferiích měst. Bývaly doby, kdy velcí nakladatelé sídlili v centru. Teď mají sice skvostné velké budovy, něco jako náš Mayhouse, ale většinou je to na periferiích. Takže ze samotné Paříže toho moc neuvidím.
Vzpomeneš si, která cesta byla pro tebe největší výzvou?
Stalo se, že nám zrušili let. Nový let nám nabídli na druhý den, což jsme odmítli, protože další den jsme měli domluvené meetingy. Tenkrát jsme do Milána letěli přes Německo a Švýcarsko. 90minutová cesta se protáhla na 8 hodin. Ale všechna jednání jsme nakonec stihli.
Problém občas nastává i u zavazadel. Každá společnost má jiný limit, většinou je to 23 kg, ale může to být i 18 nebo 15 kg. Doma si to vždy zvážíme, ale jak to po schůzkách různě přeskládáme, tak se v tom ztrácíme. Pokud váha nesedí, tak vše musíme přehazovat až na letišti z kufru do batohů, abychom se vešli do limitu.
„Pokud váha nesedí, tak vše musíme přehazovat až na letišti z kufru do batohů, abychom se vešli do limitu.“
A ostatní turisté na nás koukají jako na blázny. (smích)
Kdo je součástí vašeho týmu? Kdo se zúčastní těchto akcí a veletrhů?
Náš tým je široký, máme redaktory, grafické studio, marketing a obchoďáky. Spanilé jízdy absolvujeme pouze my, obchoďáci. Země máme rozdělené podle jazyků. Angličtinou se člověk s redaktory domluví, ale každý z nich ocení, když aspoň nějaké slůvko prohodíme v jejich rodném jazyce.
Jana Cieslarová je francouzštinářka a mluví i italsky, já mluvím španělsky a portugalsky, takže my dva máme na starosti jižní část Evropy, konkrétně Portugalsko, Španělsko, Francie a Itálie. Kolegyně, které se domluví anglicky a německy, tak na ně „zbývá“ severní a východní část Evropy, čili Německo, Polsko či Maďarsko.
Berete s sebou ty tituly v češtině nebo v jiném jazyku?
Všechny tituly musí být připravené v angličtině. Máme všechna PDF v angličtině a snažíme se, abychom měli i většinu vzorků fyzicky s sebou v angličtině. Když redaktor na poslední štaci projeví zájem o ty vzorky, tak mu je tam necháme. Což je důvod, proč vždy vezu dárky domů až z té poslední země. (smích) Uvolní se mi třeba 5 kg v batohu, takže můžu rodině něco nakoupit.
Ve finální podobě ta knížka musí vypadat stejně jako ten vzorek, který vozíme s sebou. Někteří zástupci vytisknou pouze časopiseckou V8, aby si nakladatelé mohli přečíst obsah, ale z marketingového hlediska to nevypadá dobře. To můžete tomu redaktorovi xkrát vysvětlovat, že to není finální podoba, že knížka bude v pevné vazbě, ale ti redaktoři toho mají moc, třeba se k tomu titulu dostanou až za 14 dní a už jim vyšumí, že toto je jen pracovní vzorek a že ta knížka tak nebude vypadat. A nemá z toho dobrý pocit.
Ve které zemi se ti letos líbilo nejvíc?
Kdybyste se ptali kolegyně Jany, která díky bývalému příteli ovládá italštinu, tak ta by vám určitě řekla Itálie. Ale já jsem španělštinář, takže musím odpovědět Španělsko. Pravidelně jezdíme do Barcelony a Madridu, což jsou 2 města, kde je drtivá většina velkých nakladatelů. Barcelona je pro mě srdcová záležitost.
Tam se vždy hrozně těším. Katalánci jsou hodně pohostinní. Večer si sedneme, najíme se, je tam skvělé klima u moře, takže i když tam jedeme začátkem března, tak už víme, že tam bude hezky. Vždy tam nasajeme přicházející jaro.
Jak probíhají přípravy na veletrhy a na schůzky?
Nejnáročnější to je pro redakce, které pro nás připravují tituly. Potřebujeme totiž mít vytištěné vzorky v kanceláři v Praze, abychom je mohli nabalit. Do toho termínu se musí vejít. Občas se stává, že se 2-3 vzorky nestihnou. Často ne jejich vinou, protože se tisknou v Číně a zasekla se někde doprava. To potom řešíme tak, že si na plotru uděláme vzorek knížky, čemuž, jak jsem zmiňoval, se snažíme vyhýbat, ale někdy není zbytí.
Ale klobouk dolů před kolegy z redakce, ty termíny skutečně plní. Když jim řekneme, že letíme tehdy a tehdy, tak den předtím už máme drtivou většinu vzorků připravenou. Náročné je to také pro marketing, který nám připravuje katalogy. To jsem ještě nezmínil, že kromě titulů taháme ještě katalogy, kterých naštěstí ubývá.
Není také jednoduché zkoordinovat datumy schůzek. To dělá většinou kolegyně Jana, která kontaktuje nakladatele a domlouvá schůzky. To se děje s předstihem 2 měsíců. Pár dní předem si to s nakladateli ještě znovu potvrdíme, zda vše platí. Stalo se, že nám napsali, že redaktorka onemocněla, ale většinou jsme ty spanilé jízdy absolvovali tak, jak jsme je měli naplánované.
Po návratu pak musíme zaevidovat zápisky, potvrdit si, o co měli zájem. Pak posíláme náhledová PDF mailem a vzorky poštou všem nakladatelům. Takže vše není pouze o té cestě, ale vyžaduje i přípravu předem i následný follow-up. A jakmile skončí jízdy, tak se balíme na veletrh ve Frankfurtu nebo v Boloni. (smích)
Která ta cesta byla nejvíce úspěšná?
Ze spanilých cest byla asi nejúspěšnější cesta za nakladatelem Bromera ze Španělska, kousek od Valencie. Když jsme mu prezentovali tituly, tak se tvářil neutrálně. Když jsme se potom vrátili do kanceláře, tak napsal, že bere drtivou většinu titulů, které jsme prezentovali. Což bylo příjemné, protože tím se nám zaplatila celá ta spanilá jízda včetně ostatních států. Takže jsme věděli, že další kšefty už budou jen ziskové.
Pokud bych měl srovnat veletrhy, tak Boloňa je naše srdcová záležitost. Je to veletrh orientovaný na dětskou literaturu. Vždy se tam rádi vracíme. I ten termín (začátek jara) a místo k tomu přispívá. Ale komerčně úspěšnější bývá většinou Frankfurt, protože Němci to prostě umí líp.
Jaký zážitek z veletrhů ti v poslední době utkvěl v paměti?
Tři dny neustálého obchodního jednání je zážitek sám o sobě. Chvilku jednáte s Korejcem, chvilku s Brazilcem a je to skutečně takový Babylon řečí z celého světa. Lidi se tam sejdou za jedním účelem: podívat se na dětské knížky. Fascinuje nás, že vždy máme všichni náš itinerář hrozně narvaný a že se návštěvníci skutečně těší na to, aby uviděli nové knížky, které pochází z ČR. To mě osobně hrozně těší.
Zážitků bývá strašně moc. Naposled jsem dostal pozvání na večírek po ukončení veletrhu. Skotská nakladatelka mi napsala, že by byla ráda, kdybych přišel na jejich stánek, kde se bude konat skotský večírek a že to bude s kulturní vložkou. Byl tam muzikant, který hrál na dudy a podávala se strašně silná whiskey.
Hned ráno jsem měl s touto nakladatelkou jednání a ona na mě: „How are you“? Jak by mi asi bylo, když mě někdo pozval na skotský večírek, odpovídal jsem jí. Bolí mě hlava a není to ze zvuku těch dud. Ona se smála a vysvětlovala, jak se to seběhlo.
Ty dudy, to je jeden náš známý, který na ně umí hrát. Od skotské vlády jsme dostali nabídku, že nám zaplatí menší raut, kde se bude podávat whiskey, ale podmínkou je, že tam musí být nějaká kulturní vložka. Takže jsme požádali kamaráda, jestli by tam zahrál na dudy. A on souhlasil. Žádost jsme poslali a oni nám ji schválili, že je to v pořádku, pokud tam bude hrát skotský národní nástroj. Tím pádem jsme dostali peníze na to, abychom udělali večírek s hudbou. Říkal jsem si, že všude na světě to funguje stejně. (smích)
Co vás ještě čeká v nejbližších týdnech a měsících?
Těsně před Vánoci máme prezentaci našich titulů pro francouzského distributora.
„Příští rok zahájíme přímý prodej našich titulů ve francouzštině. Pod naší značkou budou vycházet knížky ve Francii.“
Budeme prezentovat tituly, které jsme připravili pro francouzský trh.
Potom v únoru se kolegyně zúčastní veletrhu na Taiwanu. To je první veletrh po 3 letech po covidu. A potom už máme spanilou jízdu před veletrhem v Boloni, který se letos koná trošku dřív – koncem března. Tam pojede celý tým. Po Boloni poletí kolegyně, která má na starost Velkou Británii, na veletrh do Londýna. To je náš plán do konce dubna.
Dá se nějak paušalizovat, po čem teď čtenáři v zahraničí volají? Které knížky tam mají úspěch?
Převážně se zaměřujeme na populárně naučnou literaturu pro děti, protože je to obecné téma, rezonuje všude ve světě. Také tam platí: co kraj, to jiný mrav, protože např. Asiati kupují dětem knížky výhradně kvůli tomu, aby se něco naučily. Takže čím víc je tam informací o vědě či o přírodě, tím lépe, to oni preferují. Naopak např. na západě si děti trošku odvykly číst. Tam preferují méně textu a více ilustrací.
Musíme dávat velký pozor na regionální specifika. Např. arabské země nemají rády, když jsou v knize obrázky prasat, takže zamítnou tituly, kde se zobrazí nějaké prasátko. Takže třeba pohádku O třech prasátcích jim vůbec nenabízíme. Obecně se v těch dětských knížkách nesmí zobrazovat zbraně. Třeba ani u policisty nesmí být viditelná zbraň.
Také kouření je v dětských knížkách naprosté tabu, obdobné je to s alkoholem. V Estonsku jsme měli problém u klasického Krtečka. Zajíčka opustila zaječice a on byl z toho tak smutný, že chtěl spapat muchomůrku. Hodně se řešilo, že knížka navádí děti k narkomanství a že naznačuje sebevraždu. Došlo to dokonce až na ministerstvo školství. To byla velká kauza.
Člověk nemůže pokrýt všechno, ale snažíme se dávat pozor, aby tam takové věci nebyly. Je čím dál tím větší tlak na to, aby knížky byly etnicky vyvážené. Když se zobrazují děti z celého světa, tak aby rasové rozložení odpovídalo tomu ve světě.
Dodáš nám ještě nějakou perličku ze zahraničně-obchodní praxe na závěr?
Když jednáme s redaktory z cizích zemí, tak se snažíme dávat pozor na různá kulturní specifika. Nepodáváme ruku návštěvám z arabských zemí, klaníme se před Asiaty, nevytahujeme kapesníky před Asiaty, protože smrkání je tam považováno za velmi neslušné.
Také tolerujeme věci, které nejsou na první pohled jasné. Teď je to např. aktuální i u nás v souvislosti s Ukrajinci. Oni, když někam vstupují, tak se rvou do dveří místo toho, aby ten, kdo vycházel, měl přednost, což nás od malička učili. U nich je to ale naopak. Ten, kdo vchází, má přednost – chce utéct od zimy do tepla, takže když se otevřou dveře, první jde ten, který jde ze zimy dovnitř.
To si můžeme všimnout i na stáncích. Návštěvy z Ukrajiny se jakoby hrnou. Není to neslušnost, je to jen jiný zvyk z jejich strany. Tyto všechny věci se snažíme mít na paměti, když jednáme s různými národnostmi.
Děkujeme za rozhovor a přejeme spoustu dalších prodaných knih do celého světa.